Významní rodáci Benešovska - doktoři Haeringové

Každý člověk žije v nějaké obci a svou existencí se podílí kladně či záporně na její podobě v různé míře. O významných rodácích benešovska ale nikdo neslyšel a neví...    

     Od svého narození jsem působila a žila v nedaleké obci u Benešova u Prahy. Po svém odstěhování se v roce 2015, jsem nyní v Brně zjistila, jak důležité osobnosti pocházející z Benešova, se zapsaly do dějin města a podílely se na událostech vedoucích ke vzniku Československa a na životě republiky až do doby německé okupace. Proč? Nikde o tom nepíšou, neinformují. Nikdo to neví. Na těchto řádcích bych to chtěla napravit. Při vší úctě se zde nebudu zaobírat slavnými rodáky Benešovska jako např. Josef Suk, Vladislav Vančura a dalšími., o těch bylo napsáno již dost. Nyní mám na mysli rodinu Haeringovu, konkrétně MUDr. Vladimíra Haeringa st. (starosta města Benešov v letech 1893-1900) a MUDr. Vladimíra Haeringa ml. (generála zdravotnictva čs. vojska v Rusku). Při dubnové návštěvě svého rodného kraje jsem osobně navštívila benešovský hřbitov, kde je na ně vzpomenuto na tom největší monumentálním pomníku umístěném pár metrů naproti vchodu, avšak ani v informačním centru o nich nikdo nic neví.

STAROSTA MĚSTA BENEŠOVA MUDr. VLADIMÍR HAERING ST.

     Vladimír Haering se narodil 25.2.1850, absolvoval nižší gymnázium v Písku, maturitu složil v Praze. Působil jako cvičitel v Sokole, byl zván do rodin Jindřicha Fügnera a Miroslava Tyrše. Rozhodl se studovat medicínu a v roce 1877 nastoupil po promoci do Všeobecné nemocnice v Praze, poté, v lednu 1880, nastoupil jako panský lékař na Konopišti a roku 1886 byl jmenován městským lékařem v Benešově.

        V roce 1881 se Haering oženil s Vilmou Mickovou, dcerou zámožného mlynáře Micky z Týnce nad Sázavou, která byla o 13 let mladší. I přes věkový rozdíl mu byla dobrou manželkou a matkou dětí. Na svět přivedli syny Vladimíra a Jaroslava. Stejně jako manžel se i paní Vilma podílela na veřejném životě města Benešova, byla iniciátorkou a hlavní osobou plesů a zábav nejen Sokola. Připravovala na nich bufety s dobročinným účelem, zvala do Benešova přednášet osobnosti vědy a kultury. Proslula svou štědrostí a starostí o chudé.

       V plné míře se podílel na veřejném životě i Vladimír, když s poslancem Engelem a Pánkem oživili skomírající benešovský Sokol a postavili se do jeho čela. Haering působil také v benešovském pěveckém spolku Ozvěna, v Měšťanské besedě a v Jednotě pošumavské, která podporovala české školy v národnostně smíšeném pohraničí.

         V roce 1883 se stal členem obecního výboru a za čtyři roky i členem městské rady.  Ve volbách roku 1893 byl Haering zvolen starostou Benešova. Tuto funkci zastával až do své smrti vedle svého lékařského povolání. Za jeho vlády byla vybudována kanalizace, postavena městská jatka, rozšířena budova kasáren, založena městská knihovna a čítárna. Zasloužil se také o stabilizaci a rozvoj benešovského gymnázia. Roku 1897 byla převedena škola do správy města. Úspěšně také potlačoval protižidovské nálady v benešovském Sokole, v roce 1897 vystoupil proti protižidovským kraválům v Benešově a zamezil jejich opakování.

       Jeho předčasná smrt 27.2.1900 znamenala velkou ztrátu, kterou si všichni uvědomovali.

MUDR. VLADIMÍR HAERING ML., GENERÁL ZDRAVOTNÍ SLUŽBY

      Vladimír Haering mladší se narodil v Benešově 24.6.1882. Po smrti otce v roce 1900 se spolu s matkou a bratrem odstěhovali do Prahy, kde Vladimír začal studovat medicínu na české univerzitě. Byl promován doktorem všeho lékařství a nastoupil jako sekundář na chirurgickém oddělení vinohradské nemocnice a těsně před první světovou válkou byl jmenován primářem chirurgie ve Slezské Ostravě.

    Projevoval také vědecký zájem o obor, uveřejňoval články, navštívil nemocnice nejen v Norimberku, Frankfurtu nad Mohanem, Hamburku a v Berlíně. V roce 1913 se zúčastnil lékařského kongresu v Londýně.

        V roce 1903 byl odveden, v roce 1908 sloužil půl roku jako jednoroční dobrovolník u tyrolského pluku císařských myslivců v Innsbrucku a druhého půl roku odsloužil jako podporučík zdravotnictva v Praze. Rok nato byl povýšen na poručíka a následujícího roku na nadporučíka u 81. pluku, se kterým po vypuknutí války odtáhl ve funkci šéflékaře na ruskou frontu.

        Těsně před I. světovou válkou v odporu proti turecké nadvládě a pronikání Rakouska-Uherska na Balkán vznikla tzv. Balkánská liga. V Čechách byl boj balkánských Slovanů vnímán jako osvobozovací zápas proti Turecku a také jako odboj proti Rakousku-Uhersku. Okamžitě vznikla vlna solidarity v podobě veřejné peněžní sbírky pro bojující balkánské národy (Srbsko, Bulharsko, Řecko, Černá Hora). Druhým projevem solidarity byla Česká pomocná akce, kdy čeští lékaři odjížděli do srbských, bulharských a černohorských nemocnic a lazaretů ošetřovat raněné. První výprava vyjela do Sofie 25.10.1912, tedy týden po vypuknutí konfliktu. Lékaři se např. po dobu svého působení na Balkáně vzdali služného a svou činnost v misi si hradili ze svého, takto se zachoval i Vladimír Haering. Kromě lékařské etiky, touze po dobrodružství, je k tomu vedl i odpor k habsburské monarchii.

       Na počátku bojů se srbské ministerstvo války obrátilo o pomoc na předního českého chirurga profesora Rudolfa Jedličku (1869-1926). Jedlička také působil v misích a členem jeho týmu byl také MUDr. Vladimír Haering, kterého si sám vybral. Už tato skutečnost svědčí o kvalitách tehdy třicetiletého lékaře. Haering pracoval v bělehradské nemocnici od 1.11.1912 do května 1913, za což mu byl udělen Řád sv. Sávy.

       V květnu 1914 Vladimír absolvoval cvičení v Sarajevu. Do ruského zajetí byl dle své výpovědi vzat 9.9.1914, ale v jeho výkazu je datum 29.8. Je jisté, že Haering bojovat za monarchii nechtěl, proto okamžitě vstoupil do zdravotnictví ruské armády. O vstup požádal z důvodu, že Česká družina prý lékaře nepotřebovala.

       Do legií vstoupil oficiálně 4.5.1917 a byl zařazen jako starší lékař k 3. střeleckému pluku. Brzy nato již začal ošetřovat raněné v bitvě u Zborova. Po válce byla Haeringovi zapsána služba v legiích od 1.6.1916 do června 1920, kde prokázal svůj velký organizační talent. Vybavil ošetřovnu 3. pluku lůžky, prádlem, nástroji a zdravotnickým zařízením, vlastní kuchyní a proměnil ji v dobře fungující lazaret. Zřídil při něm školu pro zdravotnické poddůstojníky.

       17.10.1917 byl jmenován starším ordinátorem lazaretu 1. čsl. husitské divize a v lednu 1918 hlavním lazaretním lékařem. Když legie čekala anabáze přes Sibiř do Vladivostoku, Haering zorganizoval přeložení celého lazaretu do vojenského vlaku a 8.2.1918 vyjel ešalon na východ. Následně byl přeměněn na zdravotní vlak č. 1 a v Čeljabinsku se stal základem Československé nemocnice a Haering jako její velitel zde vybudoval ústav s 800 lůžky. Vedení této Čs. nemocnice byl zproštěn v srpnu 1918, kdy byl povolán do hlavního štábu legií, aby vedl zdravotnickou komisi. Vrcholem jeho legionářské kariéry bylo jmenování hlavním lékařem Československého vojska na Rusi 18.1.1919. S přijímáním vyšších funkcí ve zdravotnictví byl také povyšován ve vojenských hodnostech. 17.2.1919 byl povýšen na plukovníka, byl mu také udělen Řád sv. Stanislava a Řád M. R. Štefánika „Sokol s meči“.

       V dubnu 1920 se Haering přepravil do Japonska, na lodi Prezident Grant přeplul oceán a 20.6.1920 se vrátil do vlasti. Zde působil v činné službě v hodnosti plukovníka zdravotní služby. Podílel se na činnosti likvidačního úřadu zahraničního vojska a na organizaci Československého červeného kříže. Rok poté byl jmenován delegátem Ministerstva národní obrany u Čsl. červeného kříže, kdy v čele této organizace stála od jejího vzniku roku 1919 prezidentova dcera Alice Masaryková. Oba spolu spolupracovali, jejich vztah přerostl do osobního přátelství. Když přijela Alice Masaryková navštívit Benešov, neopomněla zajít na hrob Haeringova otce na tamním hřbitově.  

          I Vladimír Haering mladší se oženil a to v roce 1921 s Helenou Kreisingerovou. V květnu 1928 se dočkal povýšení na generála zdravotní služby, téhož roku se stal také místopředsedou červeného kříže. Plnil ale i další funkce, v roce 1929 byl ustanoven předsedou vojenského zdravotního sboru, byl zástupcem Červeného kříže ve Výboru Čs. ochrany matek a dětí se samostatným (virilním) hlasem, od roku 1934 se stal předsedou porodnice tohoto spolku. V roce 1938 se zúčastnil mobilizace, osudové události tohoto roku vrcholící přijetím mnichovského diktátu zasáhly i Československý červený kříž. Po rezignaci Alice Masarykové se v listopadu 1938 stal Haering předsedou.     

         Za své činnosti byl oceněn řády a vyznamenáními, byl mu udělen Československý válečný kříž, Francouzský válečný kříž s palmou, Revoluční medaile Medaile za vítězství, Medaile srbského červeného kříže a lotyšský Řád červeného kříže.

           Generál MUDr. Haering byl na svém místě, když také plnil příkazy ilegální organizace Obrana národa, rozptyloval zdravotnické zásoby na různá místa a skrýval je pro pozdější užití. Z prostředků Červeného kříže podporoval rodiny uvězněných vlastenců. Jeho činnost byla odhalena už v 6.2.1940, kdy byl zatčen. Do ledna 1941 byl vězněn na Pankráci, později byl transportován do káznice Gollnov u Štětína a v prosinci 1941 převezen do berlínské věznice Moabit. 13.1.1942 byl německým lidovým soudem odsouzen k šesti letům káznice a ke ztrátě občanských i akademických práv. Vězněn byl poté v káznici Hammeln u Hannoveru, kam za ním manželka dojížděla. Těžká práce na polích, mrazivé počasí, hadry místo oblečení a hladovění, mělo za následek úmrtí MUDr. Vladimíra Haeringa a to dne 6.11.1942. Jeho žena si směla tělo převzít a odvézt. Manžela pohřbila 13.11. do rodinné hrobky na hřbitově v Benešově. Veřejné rozloučení pak proběhlo 6.11.1945.

            Životy otce a syna Haeringových jsou nesmazatelně spjaty s Benešovem, vykonali spoustu nejen pro toto město, ale i pro stát. Proto bychom na ně neměli zapomínat...